Karel Schwarzenberg
Narodil se 10.prosince 1937 v Praze - Bubenči jako nejstarší syn PhDr.Karla Schwarzenberga a Antonie, princezny z Fürstenbergu. Jeho rodina náleží k Orlické větvi rodu Schwarzenbergů. „Jsme střízlivější, reální. Někteří nám to dokonce vytýkali, že nestavíme tak krásné stavby jako Lichtensteinové, nesbíráme takové krásné obrazy a umělecká díla. Na to my jsme moc nebyli. Jsme spíš řádní správci. Už od 18. století jsme budovali různá sociální zařízení pro lidi, kteří na našich pozemcích pracovali. A nikdy jsme je nerozdělovali podle toho, k jaké národnosti nebo náboženství se hlásí, všichni měli stejná práva, stejné výhody... Vždycky jsme se také starali o archivy. Schwarzenbergové jsou prostě střízliví správci.“
Během několika let přišla rodina o velkou část rodového majetku. Nejdříve před 2. světovou válkou v důsledku první pozemkové reformy. Jeho otec ještě před mnichovskou dohodou v roce 1938 sepsal a podepsal dopis prezidentu Edvardu Benešovi - prohlášení šlechticů, kteří se přihlásili k české národnosti a stvrdili svou loajálnost k republice. Ve svém postoji vůči nacistům setrvával i během okupace. V důsledku toho byla v únoru 1942 na majetek uvalena okupační správa. Říšské občanství navzdory výhružkám odmítla i jeho matka Antonie, původem Rakušanka. „Moje matka, když se pro něco rozhodla, tak neustoupila. Nelitovala a taky se nebála ani čerta. Když jednou gestapáci vtrhli bez ohlášení na Orlík, řvala tak, že se klepala okna. A oni prchli bez pozdravu.“ Po válce sice otec Karla Schwarzenberga krátce převzal kontrolu nad svým majetkem, velmi záhy, v důsledku zákona o revizi pozemkové reformy a následně na základě zvláštního zákona č. 143/1947 Sb., zvaného neformálně Lex Schwarzenberg, o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi českou, byl veškerý rodový majetek zabaven. „My nejsme nic jiného než velcí sedláci. Máme velmi silný vztah k půdě, k zemi. Moje rodina vždy ... milovala tuto zemi.“ V prosinci 1948 musela rodina opustit republiku a uchýlit se do zahraničí. „Já bych vám snad dodnes většinu Gottwaldova tehdejšího kabinetu mohl vyjmenovat. Tak se ta doba do mě silně vtiskla…Pamatuji se, jak nás jednou krátce po únoru 1948 nějaká dětská tlupa ve Voršilské ulici poplivala. Tyto zkušenosti naučily člověka chápat, že každá mince má dvě strany.Ale většinou člověku neškodí, když to zažije během dětství.“
Děti Karla a Antonie Schwarzenbergových vyrůstaly v dvojjazyčném prostředí a jazykovou bariéru příliš nepociťovaly. „Maminka měla v češtině trochu komický přízvuk, my děti jsme se mu smály. Ale v dobrém. Bylo obdivuhodné, jak po celou války mluvila jen česky a trvala na tom. Lidé na Orlíku ji za to milovali. … Výchova pro nás pro děti byla – jakmile začala škola – dvojjazyčná. Jeden týden, od pondělka ráno do neděle večer, se mluvilo doma i s domácí učitelkou česky, a to konsekventně, druhý týden německy. Tak to bylo celý školní rok.“ Po odchodu z Čech děti ztratily veškerá privilegia a místo domácí učitelky nastoupila běžná rakouská veřejná škola. Po smrti matčiny matky se rodina přestěhovala do Vídně. „Rodiče nic neměli, majetek zůstal v Čechách, a tak nám pomáhali příbuzní, zatímco otec hledal práci.“ Otec K. Schwarzenberga v Rakousku pracoval nejprve jako knihovník v American Information Center. Věnoval se historii, genealogii a heraldice, jeho rozsáhlá historická a publicistická činnost byla do českého kulturního povědomí navrácena až po roce 1989. „Myslím, že otec se s emigrací nikdy nesmířil. Chyběl mu Orlík, každá pohlednice z domova pro něj byla svátek.“ Nejen historické vzdělání, ale i vnímavost k dění a náladám ve společnosti jistě přispěly k tomu, že Karel Schwarzenberg starší byl schopen predikovat události či jevy. Jak vzpomínal v šedesátých letech Jan Werich, již začátkem třicátých let po návratu z praxe v Německu předvídal Schwarzenberg starší nástup nacistů k moci. Krátce před odchodem z Československa v roce 1948 mu pak sdělil: „Celý život studuji dějiny, jsme stará rodina. Víme, že statky přicházejí a odcházejí, to patří k dějinám…My jsme je jen nabyli, a teď je zase ztratili. O co ale jde, je, že celá země je takovýmto krokem ve vážném nebezpečí a půjde nutně morálně dolů!“
Po maturitě na vídeňském gymnáziu v roce 1957 studoval Karel Schwarzenberg lesnictví ve Štýrském Hradci a v Mnichově a práva ve Vídni. Kvůli předčasné smrti svého adoptivního otce Jindřicha Schwarzenberga musel studia přerušit a v osmadvaceti letech začít hospodařit na rodinných statcích v Rakousku a Bavorsku. „Všechno se změnilo. Lesnictví jsem se učil nejprve v jednom polesí ve Štýrsku, můj učitel byl starý lesník z Vimperka. Pak jsem studoval v Mnichově, ale když se změnily zákony v Rakousku a strýc mne mohl adoptovat, ukázalo se, že by bylo lepší, kdybych studoval práva. Přesedlal jsem tedy na práva, nicméně strýc onemocněl, zemřel v roce 1965 a já jsem ani lesnictví, ani právo nedostudoval. Musel jsem se starat o hospodářství.“ Šel tak ve stopách svého otce, který kvůli převzetí odpovědnosti za rodový majetek nedokončil studia historie u prof.Pekaře.
V červenci 1968 po dvaceti letech poprvé navštívil se svou ženou Československo. V rozhovoru s K.Hvížďalou vzpomíná, jak byl poté, co celníci na hranicích odkryli jeho totožnost, požádán, aby vystoupil z vozu, celá posádka pohraniční stráže se seřadila v budově a každému z nich potřásl rukou. „Z té cesty si ale pamatuji jen jedno: můj největší poznaný pocit je spojen se znovushledáním s vlastním dětstvím. To bylo asi na té cestě pro mě to nejsilnější! Na Orlíku jsem poznal i vzduch v domě!“ Na další návštěvu své vlasti musel čekat dalších dvacet let.
Narozeniny slaví na Den lidských práv, a tak je možná symbolické, že se v této oblasti celý život angažuje. Snahy o návrat demokracie do Československa podporoval od mládí. V polovině osmdesátých let pak společně s Vilémem Prečanem založil v rodinném sídle v bavorském Scheinfeldu na podporu československého exilu a disentu Československé dokumentačního středisko. Sbírka je dnes součástí Národního muzea v Praze. „Já si myslím, že neustále se domnívat, že se dá Čechům pomoci ze zahraničí, je naše stará iluze. … My, co sedíme venku, můžeme tu a tam někomu, kdo je v nouzi, pomoct, ale o tom, co se tam opravdu bude dít, musí rozhodnout lidé doma.“ V roce 1984 byl zvolen předsedou Mezinárodní helsinské federace. „Hledali totiž někoho, kdo sice má rozsáhlé politické styky, ale není sám přímo angažován v nějaké politické straně, a kdo se zajímá o to, co se děje za hranicemi. Na takovouhle nabídku člověk nemůže říci ne.“ Z této pozice vedl koncem osmdesátých let k otázce dodržování lidských práv jednání v bývalém Sovětském svazu, v Polsku, Bulharsku i v bývalém Československu.
Na podzim roku 1989 se vrátil do vlasti. „Už v roce 1989 jsem se rozhodl, že se vrátím. Čtyřicet let jsem na to čekal. Podařilo se to! Nejsilnější zážitek mého života.“ Hned po návratu do Prahy patřil k jednomu z nejbližších spolupracovníků Václava Havla, po odstoupení kancléře Lžičaře byl 10.července 1990 jmenován kancléřem prezidenta republiky. „Nejkrásnější den mého života byl 29. prosinec 1989, volba prezidenta Havla, kdy konečně vyvrcholilo naše nadšení, které nás tak dlouho sledovalo a bylo definitivně protrženo, dali jsme se na novou cestu.“ Z funkce kancléře odešel v roce 1992 v souvislosti s abdikací Václava Havla.
Po odchodu z Kanceláře prezidenta republiky se věnoval řízení rodinného podniku, tedy hlavně lesnictví a údržbě památek a nemovitostí, které díky restitucím získal jako přímý potomek orlické větve Schwarzenbergů. „Já byl vychován vždy tak, že to všechno je pouze majetek svěřený, ne moje vlastnictví. To znamená, že jsem nikdy neměl pocit, že je to soukromý majetek, se kterým si mohu dělat, co chci. To je majetek, který mně byl dán do opatrování, abych se o něj staral a dal ho dál.“ V roce 2004 předal řízení nadace, která rodinný majetek spravuje, svému staršímu synovi Janu Ondřeji Schwarzenbergovi. Nadále působil v řadě nadací, komisí a spolků.
Karel Schwarzenberg již od mládí snil o práci v médiích. Vyzkoušel si krátce i práci tiskového mluvčího, v Rakousku spoluzakládal měsíčník Trend, podílel se na vzniku týdeníku Profil. V roce 1996 se stal většinovým vlastníkem společnosti R-Presse, která vydává týdeník Respekt. Až do roku 2006, kdy do společnosti vstoupil jako investor Zdeněk Bakala, vydávání týdeníku Respekt financoval. Po vstupu Z.Bakaly vzniklo vydavatelství Respekt Publishing a.s., kde K.Schwarzenberg vlastní již jen minoritní podíl.
V senátních volbách v roce 2002 neúspěšně kandidoval v obvodu Strakonice. V roce 2004 byl jako kandidát US-DEU a ODA zvolen senátorem ve volebním obvodu Praha 6. V letech 2004 – 2006 byl členem Výboru pro evropské záležitosti, v listopadu 2006 byl zvolen předsedou Zahraničního výboru Senátu. „Myslím, že bylo dosti dobré rozhodnutí, že jsem si dal mezi prací pro pana prezidenta Havla a vstupem do Senátu dosti dlouhou přestávku, protože jsem sám cítil, že po dlouhém pobytu v zahraničí musím tu zem zase pochopit a dostat pro ni jistý cit a opravdu se s ní sžít.“
V prosinci 2006 byl Karel Schwarzenberg nominován Stranou zelených na pozici ministra zahraničních věcí ve druhé Topolánkově vládě, jmenován do této funkce byl 9. ledna 2007. Během svého působení na ministerstvu podepsal v prosinci 2007 v Lisabonu za Českou republiku Lisabonskou smlouvu a v červenci 2008 spolu s americkou ministryní zahraničních věcí Condoleezzou Rice Dohodu mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o zřízení radarové stanice protiraketové obrany USA v ČR. Právě jeho podpora umístění amerického radaru v Čechách vyvolávala ostrý nesouhlas členů Strany zelených. „Mám Zelené strašně rád a většinu názorů s nimi sdílím. Ale ti mladší, radikálnější, mě bezpochyby považují za příliš konzervativního, za reakcionáře. Byl bych pro ně zátěž.“
Jako ministr zahraničí se významně podílel také na přípravách a realizaci historicky prvního předsednictví České republiky v Radě EU. Právě během předsednictví se však opozici podařilo hlasováním v Poslanecké sněmovně vládu svrhnout, její mandát skončil 7. května 2009. „To, co provádějí vůdci sociální demokracie, to je totální pokles. Nevěřil bych, že je to možné. Když odrovnali vládu, nemysleli vůbec na stát, ale na sebe. Nikdo v Evropě dodnes nepochopil, že jsme se mohli takhle vykašlat na předsednictví. Jsme pro ně šašci. A mají pravdu.“ V současnosti je Karel Schwarzenberg členem Zahraničního výboru Senátu.
Během působení ve funkci ministra zahraničí začíná růst jeho popularita u veřejnosti, v době permanentních šarvátek mezi předsedy nejsilnějších politických stran ODS a ČSSD se stává nejpopulárnějším českým politikem. „Je určitě hezké mít sympatizanty, ale obecně popularita podle mě nic moc neznamená. Je to ovlivněné mým dětstvím. Já si ještě velice dobře pamatuji, jak v roce 1945 a 1946 byl můj otec jedním z nejoblíbenějších v našem kraji. Byl najednou oblíbený, žádná společenská událost nebyla bez něho. No a dva tři roky poté už ho lidé nezdravili na ulici. Je krásné české přísloví: Světská sláva, polní tráva.“
Po volbách do Evropského parlamentu, kdy ještě veřejně podporoval Stranu zelených, zakládá v červnu 2009 s Miroslavem Kalouskem nový politický subjekt na české politické scéně – ;. „TOP 09 jsem nezaložil proto, že už bych nechtěl být Zelený, ale z naštvanosti na českou politiku.“ Kromě naštvanosti na politické poměry v zemi, neochoty dvou nejsilnějších stran převzít odpovědnost v čase ekonomické krize, pocitu zmaru z nedokončeného předsednictví, byla důležitým motivem i jeho popularita a s ní spojený pocit odpovědnosti. „Moje popularita byla hlavním důvodem, proč jsem se odhodlal tu stranu založit, něco s tím udělat. Samozřejmě je to jistý kapitál, který si sice nemůžu uložit do banky nebo dát do mrazáku, ovšem je to věc, která když se nevyužije teď v tom okamžiku kdy je, tak je k ničemu, prošumí. Já mám rád to evangelium o těch talentech. Znáte to? Základní myšlenka je, že když člověk něco dostane, ať je to bohatství, krása, inteligence nebo třeba popularita, tak má vlastně povinnost s tím také něco udělat. Je to závazek.“
Mnoho přátel mu odchod od Zelených a zejména spolupráci s dlouholetým členem a určitou dobu i předsedou KDU-ČSL Miroslavem Kalouskem vyčítá. „Naučil jsem se vážit si Kalouska, kterého jsem před působením poslední vlády prakticky neznal. Byl ve vládě jeden z nejpřipravenějších, byl pohotový, věděl. Proto jsem s ním začal spolupracovat. Kalousek je kromobyčejně inteligentní člověk.“ Na ustavujícím sněmu TOP 09 v listopadu 2009 je Karel Schwarzenberg hlasy všech delegátů zvolen předsedou strany, M.Kalousek 1.místopředsedou. „Já jsem antispolkař. Člověk si připadá jako vegetarián, který zdědí řeznictví.“ TOP 09 se profiluje jako konzervativní strana, otevřeně hovoří o nepopulárních tématech jako jsou například poplatky ve zdravotnictví, žádá razantní škrty ve výdajích státu. Přesto její podpora u veřejnosti roste a K.Schwarzenberg nadále udržuje postavení nejpopulárnějšího českého politika. „Je jasné, že všechna očekávání splnit nemůžeme. Lidi očekávají, že člověk mávne čarovným proutkem a všechno se změní, ale to neumím. Je jasné, že už za krátkou dobu budou na mě lidé nadávat, že jsem dával plané sliby. Já je ale nedávám, já jen říkám, že musíme tvrdě pracovat.“
Karel Schwarzenberg je ženatý a má tři děti – syny Jana a Karla a dceru Annu.
Mezi jeho záliby patří politika, umění, zvláště pak moderní architektura.
V textu byly citovány výroky Karla Schwarzenberga z rozhovoru s Karlem Hvížďalou Knížecí život, vydáno nakladatelstvím Portál v roce 2008 a z rozhovorů pro česká média